CESTA NA GIRO D’ITALIA 2017

Giro d’Italia je druhý nejstarší cyklistický závod. Tento etapový závod je založený v roce 1909, jehož délka se pohybuje v rozmezí 2500-4000km v 10-22 etapách. Jak už z názvu poznáte, tento závod se koná v Itálii v měsíci květen. Etapy se skládají z rovinatých etap pro sprintery, kopcovitých pro vrchaře a časovka pro silové závodníky. Kopcovité etapy se rozkládají přes pohoří Alp. Vedoucí závodník celkového pořadí nosí růžový trikot. Poté se rozdělují další dresy různých barev, které představují určité vedoucí pořadí v různých prémiích. Fialový dres pro sprintera, modrý pro vrchaře a bílý pro nejlepšího jezdce do pětadvaceti let.

Letos jsem se zúčastnila jubilejního stého ročníku, který byl naprosto skvělý. Velmi mě fascinovalo, jak lidé v Itálii tento měsíc prožívají. Celá Itálie žije těmito dny. Každá vesnice nebo město přes které vede tento závod je vyzdobena různými banery, růžovými ozdobami zahrnující balónky, mašle, plakáty a jiné milé věci. Je prostě prima vidět lidi, které k tomu mají srdce, tvořit tyhle super věci. To, co tomu dodává kouzlo, jsou odlišné národnosti všech lidí, kteří přišli svými hlasivkami podpořit své oblíbence.

Památka na zesnulého profesionálního cyklistu Micheleho Scarponiho.

Už jste někdy cestovali karavanem? To je senza. Cesta v obytném domě se spousty zážitků a krásným cílem na konci je přesně to, co chceš.
Naše první zastávka byla v Německu v kempu okolo jezer Kochel am See a Walchensee. Když jsme dorazili do kempu kolem jedné hodiny odpoledne, udělali jsme si oběd a kávu. Poté jsme vyrazili na náš první “trénink” na kolech, který začal od našeho “domovního místa” hned do řádného kopce. Silnice jsou tu naprosto skvělé a auta s vámi nemají problém. Tím chci trochu říct, že to není, jak u nás v Česku. A ta krajina okolo? Přenádherná! Když překonáte a se zatnutými zuby zdoláte kopec s krásným výhledem, pak pokračujete po mírně zvlněném terénu, který se vine podél dvou zmiňovaných jezer. Trasa byla naplánovaná přes soukromý placený úsek, který musí platit jen auta. Cena za auta činí okolo čtyř eur. Ale kdo by tam jezdil autem, že jo? Cesta dále vede přes krajinu pasoucích se krav. Bučící krávy, zvonící zvonky a všude kolem zeleň Vás doprovází celou cestu. Co si budeme nalhávat, to u nás moc nenajdete. Na řadě byla přestávka na náměstí Marktstraße ve městě Bad Tölz, kde jsme si dali espresso a zmrzlinu. Na náměstí bylo mnohé k vidění. Domy tu jsou vyzdobené různými pěknými ornamenty a malbami. Naše cesta končila po cyklostezce, která nás zavedla až do kempu, kde jsme si užili zbytek dne.

Jezero – Walchensee.

Náměstí Marktplatze ve městě Tölz v Německu.

Espresso v Německu.

Druhý den ráno jsme se po vydatné snídani přiřítili do Itálie. A tady z toho místa si vezu jeden ze zážitků na celý život. Měli jsme naplánovaný v trase jeden kopec a poté mírně zvlněný terén. Skoro by to tak bylo, jen kopec byl dlouhý 30km a mírně zvlněného terénu jsme moc neobjevili. V některých místech kopce Kronplatz už to nebylo tolik příjemné, protože to bylo až moc prudké. Pro mě to byl stejně nezapomenutelný zážitek, tyhle kopce mám v oblibě.Vlněná cyklostezka nás dovedla až do kempu, kde jsme večeřeli grilované jídlo, přečetli pár stránek knih a šli spát.

Jedna část z výstupu na Kronplatz.

Mysleli jsme, že je to konec kopce – to byl začátek. Hurá navigace!

Náš výlet pokračoval konečně směr Giro d’Italia. Odpoledne jsme dorazili do městečka Canazei, kde se uskutečnil cíl tohoto prestižního závodu. Nasedli jsme na kola, abychom objeli další část. Naše trasa vedla do protisměru dojezdu závodu přes městečka Campitello de Fassa, Mazzin, Pera, Pozza di Fassa, Soraga do konečného města Moena. V Moeně jsme se otočili a jeli zpět přímo do cíle. Druhý nezapomenutelný zážitek. Když jsme dorazili do cílového města, vydali jsme se přes přeplněné náměstí fanoušků směr kopec směřující k jezeru Artificiale di Fedaia. Vyšplhali jsme se do půli kopce, porozhlédli jsme se po horách pokrytými sněhem a svištěli dolů, abysme zastihli dojezd Gira. Teď přesně přichází ta doba, na kterou by se těšil každý, komu alespoň trochu přirostla cyklistika k srdci. Vydobyli jsme si skvělé místo přímo pod pódiem kus od cílové pásky. Mohla jsem shlédnout od vyhlášení vítěze etapy Pierra Rollanda, průběžně vedoucího závodníka Toma Dumoulina, vedoucího vrchařské soutěže Mikelu Landu Meana, vítěze sprinterské prémie Fernanda Gaviria Rendona, až po průběžně nejlepšího jezdce do pětadvaceti let Boba Jungelse. Největší gól celého dne bylo, že náš karavan stál v půli kopce Passo Sella dlouhém 12km ve výšce 2240 m.n.m. Ideální spánek pro cyklisty.

Cíl Gira d’Italia.

Vítěz etapy Pierre Rolland.

Dres pro vedoucího sprintera Feranda Gavieria Rendona.

Průběžně vedoucí závodník a konečný vítěz Tom Dumoulin.

Nejlepší závodník do pětadvaceti let Bob Jungels.

Dres pro vedoucího vrchaře MIkela Landu Meana.

 

Dnešní den jsme podporovali našimi hlasivkami závodníky na kopci Passo Sella. Po průjezdu závodníků jsme vyjeli na kopec Passo Gardena, kde jsme viděli jeden ze sjezdů závodu. Přejeli přes kopec do města Corvara in Badia, ze kterého jsme sjeli do města Arabba. Náš konec cesty byl až za kopcem Passo Pordoi a za sjezdem do města Canazei. Nakonec jsme se v nějakém bláznivém úmyslu rozhodli dát si Passo Pordoi plný serpentýn dvakrát. A tak se i stalo. Odměna byla parádní dlouhý sjezd do městečka Canazei, kde jak jsem už zmiňovala končila 17. etapa Gira. Zakotvili jsme čtyři kilometry opodál v městě Campitello di Fassa. Konečně nás čekal “restday”, který jsme využili na túru po městě. Bod túry byla kavárna, klasicky.

Fanoušci v jedné z prvních zatáček Passo Sella.

Výhled z kopce Passo Sella. (rada do života – co má v názvu Passo je krutý)

Zatáčka ve sjezdu po zdolání Passo Sella.

Předzávodní šaškárna v podobě reklamy.

Autíčko Segafredo – nabušená kára.

Výhled z Passo Pordoi.

Tohle je neokoukatelné.

<3.

Tak ho dáme ještě raz.

Už tu stojí několik let, v Česku by nestálo ani týden.

S tímhle jsem v lásce.

Silnice vedoucí do cíle Gira.

V městečku Campitello di Fassa.

Restday.

Dopito.

Přijeli jsme do kempu u jezera Molvena, kde jsme strávili další dva dny. Také jsme navštívili Lago di Garda, kde jsme také pobyli pár dní. Jezdili jsme pod spousty tunelů a po silnicích obklopující krásnou přírodu.

Pomník.

Jdu pro housky v Molvenu.

Na cestě domu.

Na vrcholu. (14% ďábla)

Klid v Itálii.

Před jezero Garda trajektem.

I česká vlajka se tam tyčí.

Možná jsem mentál – ale tohle je prima.

Přivezla jsem si pro mě největší dárek – obří kusy italského parmezánu. Mohla jsem být šťastnější?

Určitě ne.

Napsat komentář