MŮJ PRVNÍ HORSKÝ PŮLMARATON

Úplně takhle navenek nefiltruju svoje osobní věci, ale stejně je jedna z věcí, se kterou bych se tady ráda podělila. A to, že ne nadarmo se říká, že něco špatné, je pro něco zlé. Jsem ukázkový případ.

Když jsem závodila na kole a přišlo období maturit a výběr vysoké školy, tak jsem potřebovala vážně oddych od kola. Ne jenom od kola, ale od všeho, co se toho týkalo. Lidí, samotných tréninků, stravy, stresu a toho neustálého spěchu. 

Aby byl někdo na vrcholové úrovni ve sportu, potřebuje k tomu strašně moc věcí, které bysme si ani jako normální smrtelníci nedokázali představit. A tou nejvíce důležitou věcí je čas a trpělivost. Taky se zamyslet nad tím, jestli jste vůbec na to dost silní, to dělat jako jednou vaší budoucí práci, jestli máte třeba i nějaké nadání a dobrý základ pro to, to jednou někam dotáhnout. Nemyslím si, že každý z nás je určen k  tomu, stát se profesionálním sportovcem. Ale když to nezkusíš, tak nevíš.

Důvodů, proč si na chvíli odpočinout, bylo vážně spoustu a já si myslím, že to nebyla špatná volba. Někdy se říká, že když v něčem polevíte, tak druhá věc bude o to lepší. A to taky můžu říct, že byla. Strach z maturity byl u mě asi stejný, jako u všech ostatních. Ale jsem člověk, který musí mít všechno ťipťop a když náhodu není, tak jsem z toho špatná a nemůžu se soustředit na jinou věc. A tak to u mě bylo i v závodění a maturitou dohromady. Bylo těžké vrátit se ze školy odpoledne, něco normálního sníst, vyrazit na trénink až do tmy a pak se rychle připravovat do školy na poslední testy, a zároveň vyhovět té hromadě papírů na maturitní zkoušku. Pro člověka jako já, co chce mít všechno pořádně udělané, dobrý děs běs. A taky toho bylo mnohem víc.

Myslím, že v silniční cyklistice jsem byla asi jediná, která si sem tam šla zaběhat, protože mě to vážně bavilo a bylo to takový odreagování od každodenního kola. To jsem vždycky moc obdivovala, ty běžce na dlouhý tratě, co dokážou běžet celou dobu a ani jednou nepolevit. Jednou jsem si řekla, že půlmaraton někdy zaběhnu. 

Když se dostavila úspěšná maturitní zkouška a úplně ne až tak úspěšné přijetí na vysokou školu, začala jsem sportovat jinak, podle sebe, užívat si to. Sem tam jsem šla běhat, cvičit, skákat přes švihadlo, vytáhnout kamarádku na kolo a tak. Tak, aby mě to zase začalo víc naplňovat. V období prázdnin jsem si navíc dala brigádu jako svou povinnost.

Dostala se mi nabídka běžet Kilpi Lipenský půlmaraton. To jsem si říkala, že to určitě ne, že můj první půlmaraton rozhodně nebude horský, na to nemám. Týden před půlmaratonem, kdy jsem se byla ve dvou týdnech tak dvakrát proběhnout, protože jsem zařizovala různé věci, jsem si řekla, že to poběžím. Doteď nechápu, že jsem něco takového vůbec řekla. A jen tak mimochodem, moje boty na běhání jsou obyčejné silniční nike, které mají sešoupanou podrážku, a vlastně to nejsou ani boty ne běhání. Moje kraťasy mají roztrhanou šňůrku v pase, kterou když neutáhnu pořádně, tak mi padaji, a když ji utáhnu moc, tak mě začnou chytat křeče do břicha. No, a o tričku ani nemluvím, to mám tedy Progress od svých 10ti let, který jsem vyhrála na bikových závodech, ale má díry v podpaždí a sešoupanou látku. Radost na mě pohledět.

Dlouho jsem nezažila tak velkou bolest. Když jsem nemohla na kole, tak to bylo taky strašné, ale tam jste alespoň seděli a mohli si trochu ulevit. Třeba z kopce, nebo i na rovině, nebo v závětří za někým. Tady prostě běžíte sami za sebe, z kopce vás to bolí možná víc, než do kopce a po rovině musíte tak i tak běžet, jinak se nikam nedostanete. To je podle mě nejtěžší věc na běhu, nikdy nepolevit, pokud chcete být dobří. Ale co si budeme povídat, cyklistika rozhodně zadarmo taky není. Ta má zase jiné chytáky. Když vám řeknu, že horský se to nejmenovalo jen tak pro nic za nic, tak si nedovedete představit, jak šílený to bylo. Když jsem už asi po třetí vybíhala sjezdovku nahoru, ve 30 stupních vedra, sucho v puse a s takovou štiplavou bolestí v nohách a svalech, tak jsem si říkala, že tohle prostě už nemůžu zvládnout. Svoje pocity jsem vylívat nebudu, protože to byste si vyslechli, ale doběhla jsem. Doběhla jsem bez jakéhokoliv tréninku, ve vycházkových botech bez podrážky a s kraťasy na stahovací pevnou šňůrku svůj první horský půlmaraton. V čase dvě hodiny, patnáct minut a jednapadesát vteřin. A dokonce jsem si odvezla medaili v podobě třetího místa ve své kategorii a pátého místa v ženách. Doteď moc nechápu, že žiju, a že mě to běhání pořád baví, ale konečně můžu říct – Uběhla jsem svůj vysněnej půlmaraton! ( a dokonce horský – to je malá vsuvka, která hodně znamená, alespoň pro mě).

Takže jak se říká, že něco zlé, je pro něco dobré, tak to jsem si akorát jenom potvrdila. Kdybych třeba chvíli nedala kolu volno, třeba bych si ten půlmaraton ani nikdy nezaběhla. 

Napsat komentář