UK JOB DIARY #5

Dlouho jsem neměl čas si sednout a napsat pokračovaní mého blogu z Anglie. Jednak jsem s sebou neměl počítač, ale pouze tablet a nechtělo se mi ťukat tisíc slov na dotykovém displeji a za druhé, jak už jsem říkal, nebyl dostatek času si ke psaní v klidu sednout, protože se od ledna událo spousta změn, a do toho všeho se ještě snažím učit na přijímačky na vysokou školu.

V polovině ledna jsem se vrátil ke svému původnímu (prvnímu) klientovi, u kterého jsem bydlel a pracoval od samého začátku. Nevím proč, ale klient začal být nepříjemný, stále ve špatné náladě a celá atmosféra byla na bodu nula. Chvilku jsem se tohle období snažil překonat, ale zjistil jsem, že to nemá význam a napsal jsem tak koordinátorce péče, že bych si přál změnit klienta.

Do dvou dní jsem dostal nabídku nových klientů. Přijal jsem, protože už jsem nemohl zůstat ani o hodinu déle na místě, kde jsem pracoval dva a půl měsíce, jednoduše jsem nesnesl pohled na tvář klienta (U Active Assistance máte právo na to odmítnout nabízenou práci, protože máte podepsaný tzv. zero hour contract). Nedá se to dobře vysvětlit, ale představte si třeba situaci, že máte přítelkyni a nejlepšího kamaráda, a ten nejlepší kamarád, vám přebere vaší přítelkyni. Tak asi tak jsem ho nesnášel, když jsem na něj pomyslel, a to jsem bydlel u něj doma.

Moje nová náplň práce spočívala v tom, že jsem již neměl pouze jednoho klienta, ale hned dva. Nebydlel jsem ani u jednoho z nich, ale byl jsem ubytovaný v hotelu v Oldhamu, který platila agentura. Takže jsem vlastně začal fungovat stejně, jako bych měl podepsaný live-out kontrakt ne live-in. K oběma klientům jsem jezdil taxíkem, který platí také agentura. Jednoduše jsem si tak den předem objednal taxík a na závěr stačilo říct, že je to na účet Active Assistance a taxikář pak po mě nechtěl žádné peníze. Novinkou bylo také to, že když jsem nepracoval a měl den volna, tak i tak jsem dostával 50 liber, protože jsem byl na standby pro oblast Manchesteru. To znamená, že když někdo z kolegů onemocní a nikdo jiný z týmu není schopný ho zastoupit, tak vám zavolají a vy musíte dorazit. Během tří týdnů na hotelu mi však z agentury nevolali ani jednou.

Noví lidé, nové prostředí a změna je přece život. Popsal bych to jako lepší prostředí a příjemnější kolektiv lidí, nebo alespoň já to tak cítím. První klient si vyžadoval odbornou péči a dělal, že všemu hrozně rozumí a vyžadoval po vás, vše dělat přesně podle něho. Ano když selže přistroj, klient přestane dýchat, tak pak je na vás rychle popadnout ambu bag a po chvilce klienta připojit na ventilátor, to jsou věci které člověk musí umět a mít je naučené. Jde o takové ty maličkosti, který každý dělá jinak, položit lavor tam a ne sem, stoleček na střed a ne doprava, vyměnit sáček levou rukou a ne pravou. Na všechny tyto věci klient lpěl a celý ošetřovatelský tým to nesnášel. Na druhou stranu, pro to člověk má pochopení, paralyzovaný člověk jako on, který je bez zálib, se nudí a vymýšlí si věci, které by vás ani ve snu nenapadly. Problém u prvního klienta byl také ten, že tým měl dva lídry, což není nikde a nedělalo to dobrotu, protože se navzájem pomlouvali a v týmu to vyvolávalo rozepře. Hrozně mi třeba vadilo, že klient si přál donášku, očekával bych, že mu vytočíte číslo a dáte telefon k uchu, ať si přesně objedná, co chce. Ne tak to nefungovalo, museli jste mu objednat vy. A hádejte, co se stalo, když náhodou dovezli něco jiného, i když to třeba nebyla vaše chyba? Každopádně jsem byl rád, že už tam pracovat nemusím. Alespoň jsem si myslel, že nemusím, ale už dvakrát jsem tam musel, protože polovina týmu byla nemocná a někdo je musel zastoupit, takže když něco takového nastane, tak volají mě, protože znám noční a denní rutinu klienta. Příště už jsem připraven říct, že už tam nejedu, protože současná atmosféra u něj doma je k nesnesení.

Měl jsem tedy dva nové klienty. Oba dva paralyzování od krku až k prstům u nohou. Jeden z nich musí být na ventilátoru 24/7 a kvůli ventilátoru, který má připojený k tracheostomii mu není rozumět ani slovo, ano opravdu ani slovo. Stojíte vedle jeho postele a valíte oči, co po vás chce. Když jsem tam byl prvně, tak klient po mě chtěl zrcadlo, které má položené na vrchu skříně. Ani za boha jsem mu nerozuměl. Teď už to je jiné, zapamatujete si jeho rutinu a víte, že se většinou chce na sebe podívat do zrcadla, tak posloucháte spíše intonaci, protože se nedá hovořit o slovech. Je mu lehce přes 50 let.

Druhému klientovi je 25 let, byl sražen taxíkem na motorce, byla to jeho chyba, ale jeho rodina najala dobré právníky a právníci dokázali případ otočit v jeho prospěch, takže vysoudil spoustu peněz. Upovídaný milý kluk, který má rád ICT, takže si rozumíme. V jeho týmu pracují mladí lidé, takže fajn kolektiv. Spíše než jít do práce, to cítíte jako jít ke kamarádovi na 12 hodin a dostat za to zaplaceno.

V současné chvíli pracuji u těchto dvou klientů, navíc mám jednoho nového, bydlím jinde a spoustu se toho změnilo. O tom si budete moc přečíst v dalším pokračování již brzo.

Napsat komentář