UK JOB DIARY #6

Po 14 dnech pobývání na hotelu mě kontaktovala koordinátorka péče, že nastanou velké změny. Konkrétně jedna velká změna. Active Assistance se téměř rok snažila pronajmout dům, kde by bydleli Live-in zaměstnanci a po takhle dlouhé době se jim to konečně podařilo. Byl jsem postaven před hotovou věc. Jednoduše mi oznámila, že se k určitému datu stěhuji do domu se třemi dalšími Live-in zaměstnanci. Jednoho z nich už jsem znal, protože jsem se s ním potkával u klienta, ale další dva jsem neznal vůbec. Byl jsem z toho nesvůj, bydlet v domě s někým úplně cizím a v podstatě s nimi sdílet celý svůj život. Na druhou stranu být furt sám na hotelu také není žádná výhra a člověka to po chvilce začne deptat, a to doslova. Potom ještě přemýšlíte nad tím, jak to tam bude vypadat. Bude to ruina? Nebude to moc malé bydlení pro čtyři lidi? Čím vším bude dům vybaven? A takových otázek jsem měl spousty.

Do poslední chvíle jsem nevěděl, kde dům je a ani jsem neměl klíče, ale koordinátorka mě ubezpečila, že by měl být někdo určitě vzhůru a čekat na mě. Na novou adresu (kterou jsem si zadal do map v mobilu, protože jsem netušil, kde se dům nachází) jsem jel ze Stockportu, kde jsem musel pracovat, protože někdo z týmu onemocněl, takže jsem dorazil kolem půlnoci. Dům jsem objevil na první dobrou. Exteriér vypadal jako klasický řadový dům, kterých najdete v Anglii spoustu. Stál jsem tedy před domem nervozní a v očekávání, co mě přivítá. Problém číslo jedna – domovní zvonek nikde. Bušil jsem tedy opakovaně na dveře, ale reakce žádná. Rozhodl jsem se tedy zabouchat na okno, kde se za závěsem svítilo. Po chvilce se závěsy rozestoupily a vykoukl na mě kluk se slovy: “Whats up?”. Přesvědčil jsem ho, že dělám pro Active Assistance a byl jsem vpuštěn dovnitř.

Nazval bych to pocitem příjemného překvapení, protože interiér byl kompletně zrekonstruovaný a všechno bylo nové. Šel jsem do kuchyně a tam jsem viděl své dva nové kolegy. První z nich se jmenuje Michael – Řek, 50 let. Druhý se jmenuje Mohammed, říkáme mu Mo, je mu 29 let a je z Bangladéše. Třetí z nich, který byl zrovna v práci, ale kterého jsem už znal se jmenuje Valentin. Tomu je také 29 let a je z Rumunska.

Problém číslo dva – každý měl mít svůj pokoj, ale ložnice jsou v domě celkem tři. A hádejte kdo musí s někým sdílet pokoj? Ano, já. Já jsem z toho nadšený nebyl, Mo také ne. Ten z toho byl dokonce dost rozladěn, protože už bydlí pět let v Newcastlu a tuto práci přijal pod podmínkou, že bude mít pokoj svůj. Sami jsme nemohli nic vyřešit, tak jsme si šli dát ložní povlečení na postel a tam nastal problém číslo tři. Problém číslo tři – moje postel byla přistýlka a ne regulérní postel. S mým metrem devadesát mi koukaly nohy přes hranu matrace. Jelikož jsem byl nejmladší, tak mi postel byla přidělena a nikoho jiného jsem pochopitelně nepřesvědčil a každý chtěl svou regulérní postel. Tak jsem si zanadával na mojí přistýlku, Mo si zanadával na to, že chce svůj pokoj a šli jsme spát.

Ráno jsem musel jet do práce. Fajn je, že můžeme stále používat taxi na účet společnosti. V práci jsem řešil svou postel (přistýlku), protože bych dlouho nevydržel spát v takové poloze, v jaké jsem protrpěl poslední noc. Volal jsem tedy své koordinátorce a ta mě odkázala na jiného koordinátora, který zařizoval celý dům. Zavolal jsem tedy jemu. Omluvil se mi a řekl mi, že o tom ví, a že už na tom usilovně pracuje. Původní plán totiž byl, že v domě budeme bydlet jen tři, jenže přibyl nový klient a Mo tak byl další zaměstnanec navíc. Do týdne mi však přišla nová postel a já se konečně pořádně vyspal.

To, jak se mi v novém domě žije, a jak vycházím s klienty si budete moc přečíst v dalším díle UK Job Diary.

Napsat komentář