UK JOB DIARY #7

Nově jsme tedy bydleli ve čtyřech v Oldhamu a ke klientům jezdili na služby taxíkem a tramvají. Ač byl dům plně vybaven, museli jsme koupit spoustu čistících prostředků, toaletních papírů, utěrek, houbiček na mytí nádobí a milion dalších věcí, ale vše jsme vyřešili v první týdnu a agentura nám to dokonce proplatila. Trochu jsem se obával, že v domě bude chaos a nepořádek, což bych špatně snášel, protože já mám rád uklizeno a vše musí být na svém místě, jinak nejsem schopen dělat nic jiného. Nedovedu se soustředit, když třeba leží na stole tři špinavé talíře a já si mám na gauči hned vedle číst, to prostě nejde. Naštěstí Valentin na tom byl podobně a tak vymyslel tabulku, kde na každý týden bylo jméno jednoho z nás a vedle jména seznam toho, co má poklidit. Překvapivě to fungovalo. 

Během třech měsíců pobytu v tomto domě jsem měl na starosti tři klienty. Dva paralyzované klienty s porušenou míchou a jednoho, který trpěl Downovo syndromem. U jednoho z nich jsem pracoval pouze krátkou dobu, protože jeho stav se po 26 letech rapidně zhoršil a po dvou měsících v nemocnici zemřel. U dalšího jsem byl doslova pořád, protože jsme si rozuměli, byli jsme ve stejném věku a měli podobné záliby. 

Ke třetímu klientovi s Downovo syndromem jsem jezdil jen občas a nikdy jsem se tam moc netěšil, nedovedl verbálně komunikovat a práce tak byla obtížná. Ke všemu si připočtěte, že to byla práce pouze pro jednoho a ne ve dvojici, jak u zbylých dvou klientů, nemohli jste se s nikým poradit a museli jste vše provést, tak jak jste uznali za nejlepší. Na druhou stranu bylo fajn získat nové zkušenost a poznat něco zcela nového. Pondělí až čtvrtek jsem u něj byl od osmi do čtyř, protože navštěvoval college pro osoby s Downovo syndromem, kde probíhala zvláštní výuka, kde učitelé vytvářeli různé podněty a sledovali reakci “dětí”. Například jim zpívali písničky a pokud se žák usmál, byl to úspěch. Problém ke klientovi byla doprava, protože klient bydlel na opačné straně Manchesteru a musel jsem tak cestovat tramvají celé dvě hodiny. Pokud jsem měl službu v pátek nebo přes víkend, tak jsem pracoval pouze od devíti do dvou, ale zaplaceno jsem dostával za 12 hodin, to bylo fajn. Dalším pozitivem bylo, že jsme jezdili do centra Manchesteru a navštěvovali různá muzea, takže jsem se mohl podívat tam, kam bych se jinak kvůli nedostatku času nepodíval. I přes to vše jsem preferoval zbylé dva klienty, protože pokud si s klientem mohl popovídat, tak jsem z toho měl vždy lepší pocit.

Jsem rád, že jsem zrovna nebyl u klienta, který byl hospitalizován a o dva měsíce později zemřel. Právě Mo, můj spolubydlící, mu musel zavolat záchranku. Vše prý začalo jako rutinní den, ale kolem 11 hodiny ráno mu byly podány léky přes nebulizátor a klient usnul, jenže ho nikdo nebyl schopný probudit. Tleskání u ucha, ťukání do nosu, nic nefungovalo. Klient byl na ventilátoru 24/7, Mo s dalším ošetřovatelem mu změřili vitální funkce a vše se zdálo zcela v pořádku. Nevěděli si však rady a tak zavolali 999 a klient byl převezen do nemocnice. Později mu byla zjištěna těžká infekce celého dýchacího ústrojí. Té se v nemocnici dokázal zbavit, musel však podstoupit operaci, kdy mu byl zaveden PEG (perkutánní endoskopická gastrostomie – řešení dlouhodobé enterální výživy, jedná se o sondu, která je zavedená přímo do žaludku a pacient už tak není vyživovaný jídlem, které přijímá ústy, ale dostává speciální výživu v tekuté formě přímo do žaludku). Celý ošetřovatelský tým včetně mě byl svolán den po operaci do nemocnice, kde jsme byli zaškolení, jak klientovi podávat stravu skrz speciální přístroj. Pro mě to nebylo nic nového, protože jsem tento systém výživy znal ze zdravotnické školy a věděl jsem, jak toto stravování probíhá. Operace však nebyla úspěšná, protože PEG sonda byla špatně zavedená a klient dostal celkovou sepsi organismu a druhý den zemřel. Tak trochu jsem to čekal, protože když jsem klienta ještě den po školení navštívil, tak měl teplotu 39 a necítil se dobře, vrchní sestra na závěr školení nám navíc řekla, že si nejsou jistí se správností zavedení sondy a odpoledne jde klient na CT vyšetření. Další den mi volala koordinátorka péče, že klient zemřel.

Později jsem tedy pracoval u dvou klientů. U obou jsem byl po třech týden otestován zda vše zvládám, abych se stal kompetentní a poté mi již bylo umožněno pracovat sám bez dozoru a provádět všechny klinické úkony – pod tím si představte třeba výměnu tracheostomie 1x týdně, výměnu močového katetru, péče o stomii a nebo třeba výměna fyziologického roztoku v PEG sondě (sonda drží v břišní stěně za pomoci balonku, který je naplněn právě fyziologickým roztokem).

Přibližně od února jsem začal chodit běhat, chtěl jsem se vrátit do lepší kondice a náš dům nabízel ideální podmínky, protože jsme bydleli na samém okraji Manchesteru a po uběhnutí dvou kilometrů jsem se ocitl v krasné Anglické přírodě. Musím uznat, že to chtělo hodně odhodlání jít běhat po práci, hlavně po noční. Když jsem vybíhal v osm ráno po noční a chytal pomalu mikrospánek, tak jsem se trápil, ale po určité době jsem si na to zvykl a byl schopný to praktikovat pokaždé a dokonce mě to i bavilo. Jednou jsem však vyběhl na patnáct kilometrů a zhruba v polovině jsem pravou nohou zapadl do podmáčené trávy a od té doby mě začalo urputně bolet pravé koleno a běhat jsem už nemohl. Byl jsem rád když jsem dokázal sejít schody do kuchyně, natož jít běhat.

Postupně jsme s kolegy vylepšovali náš dům. Koupili jsme lepší, teflonové pánve, lepší televizi, závěsy do pokojů – ty původní totiž značně propouštěli světlo a po noční bylo obtížné usnout. Žili jsme v dobré symbióze, ale poté co zemřel jeden z klientů nás začalo být moc a agentura pro nás čtyři neměla dostatek pracovních hodin. Nejdříve nás opustil Michael, který se vrátil zpět do Řecka, kde měl svou restauraci, kterou otevírá pouze přes léto a já jsem “náš” dům opustil týden po něm, po třech měsících jsem se vydal směr Cumbria, Lake District.

Napsat komentář